zákonodárný, výkonný a soudní jsou považovány za tři pilíře nebo sloupy naší demokracie; další jsou média. Všechny čtyři dohromady tvoří to, co se nazývá „kontrola a rovnováha“ křídla udržet řízení naší demokracie na rovném kýlu.
zákonodárný sbor je nejvyšší v tom smyslu, že je tvořen zástupci lidí přímo volenými veřejností. Je to hlavní funkce je, aby zákony udržet veřejné blaho v mysli.
Executive je kabinet založený na principu společné odpovědnosti. Tato entita jsou takzvaní „vládci“, kteří předsedají osudu země. Obecně je tvořena stranou nebo koalicí stran představujících většinové počty v zákonodárném sboru. Provádí politiky a program politické strany v případě vlády jedné strany nebo toho, co se nazývá „společný minimální Program“, pokud existuje koalice stran. Soudnictví zajišťuje, že právní stát převládá. Dokonce přezkoumává ústavní platnost přijatého zákona schváleného zákonodárcem a schváleného indickým prezidentem. Soudnictví je tedy silně zatíženo velmi vysokou a jedinečnou odpovědností.
provádění rozhodnutí všemi výše uvedenými třemi křídly je prostřednictvím toho, co se nazývá byrokracie,která je zase považována za skutečný prostředek správy. Bez této struktury zůstávají politiky, programy a soudní příkazy pouze na papíře, a proto to představuje to, co je v lidovém jazyce nazýváno „veřejnou službou“. Jednotlivci, kteří zaujímají hierarchii, se nazývají „státní zaměstnanci“. Závazek k veřejné službě je tedy jakousi „halovou značkou“ této důležité větve „výkonné moci“. Členové této „služby“ mají kontinuitu, zatímco ti, kteří vedou své příslušné útvary, jmenovitě ministři, se neustále mění prostřednictvím voleb a dokonce i během měny pokračující vládnoucí většiny. Břemeno správy věcí veřejných tak spočívá na bedrech této větve. Poctivost, bezúhonnost a nestrannost tohoto křídla jsou tedy nutností charakteristické pro veřejnou službu.
v demokracii nebo dokonce v jakékoli jiné formě vlády média představují veřejné názory a názory na práci všech ostatních tří subjektů. To převzalo roli „čtvrtého pilíře“ v naší demokracii. V ideálních podmínkách zaujímá tato entita jedinečnou pozici udržování ostatních tří na rovnoměrném kýlu. Prostřednictvím tohoto média veřejnost ví každý kousek toho, co se děje, a dodává veřejné mínění „vládcům“. Jakékoli zkreslené vykazování bude mít za následek narušení rovnováhy.
s tak jemně koncipovaným uspořádáním by měl být výsledkem utopický status. V dnešním scénáři se však člověk ocitá ve zcela neuspokojivém prostředí, pokud jde o voliče zákonodárného a výkonného. Současně s obviněním z „placených zpráv“ byla role médií také pod mrakem. V tomto politováníhodném prostředí pouze soudnictví poskytuje záblesk naděje navzdory mnoha krátkým příchodům a příležitostným obviněním z „Soudního aktivismu“. Nedávno přijatá legislativa pro jmenování a předávání soudců Nejvyššího soudu a vrchních soudů namísto dosud fungujícího systému „Collegium“ však pravděpodobně povede k konfrontaci výkonné moci a zákonodárce na jedné straně a soudnictví na straně druhé.
je pozoruhodné, že téměř všechny politické strany podpořily novou legislativu. Je také pozoruhodné, že „kolegia“ byla nástrojem vytvořeným čestným Nejvyšším soudem (nejprve v roce 1993 a poté doladěným v roce 1998)a nemá žádnou ústavní podporu a na povrchu je to pouze v Indii, kde soudci jmenují jiné soudce.
abychom však analyzovali, proč k této vzácné politické jednomyslnosti došlo, vyvstává potřeba vrátit se ke dvěma rozhodnutím čestného Nejvyššího soudu Indie, aby odpověděl na důvod, proč za tím stojí.
ve slavném Golaknathově případě (1967) Nejvyšší soud rozhodl, že základní práva jsou mimo pravomoc Parlamentu měnit Ústavu. To vyvolalo rostoucí poptávku mezi politiky jmenovat soudce, kteří se zavázali k politické filozofii vlády. Pak v případě Kesavananda Bharati (1973) soud rozhodl, že“ základní struktura „nebo“ základní rysy “ ústavy by neměly být změněny procesem změny. Poté se poptávka po „oddaném soudci“ dostala dále.
nouzová situace, která následovala od června 1975, vystavila zemi virtuální diktatuře asi rok a půl a musíme si uvědomit, že během tohoto období byla první obětí soudnictví. Ačkoli nouzová situace skončila počátkem roku 1977, strach z nadvlády výkonné moci nad soudnictvím byl považován za hrozící nebezpečí. Právě v této atmosféře Nejvyšší soud vymýšlel kolegia, aby soudnictví nepřekročil hranice pro exekutivu. Toto uspořádání existuje již od roku 1993 již více než dvě desetiletí.
s ústavou, která byla nyní změněna tak, aby zřídila stálý autonomní orgán zvaný Národní výběrová komise pro jmenování soudců dny kolegií se zdají být končící.
nový zákon předpokládá nebo spíše očekává, že Komise bude pracovat pouze s pomocí Ministerstva; nezávislost soudnictví zůstává pod mrakem s poskytnutím pravomocí Veta „ministrovi práva plus jednomu“, aby odmítl rozhodnutí schválená většinou. Čtenáři si také mohou vzpomenout na odmítnutí vlády nedávno jednoho jména doporučeného kolegiem pro jeho jmenování soudcem Nejvyššího soudu. To jasně ukazuje, že exekutiva i nyní měla pravomoc nominaci přijmout nebo odmítnout, a tím i skutečnost, že funkce kolegií byla pouze doporučující povahy. Na druhé straně faktem zůstává, že alternativní název mohl pocházet pouze od voličů kolegií. Výkonný ředitel není připraven ani na to. Proto, zda bylo nové uspořádání Schváleno s řádnou účastí veřejnosti, nebo ne, již nyní neplatí.
díky zprávám jsme si vědomi, že hlavní soudce Indie před několika dny na otevřeném soudu podpořil kolegia a mnoho dalších jeho předchůdců také vyjádřilo víru v tento systém. Také je tu zpráva, že nové zákony byly napadeny u Nejvyššího soudu a budou vyslechnuty. Čestný soud nyní rozhodne, který z nich přežije. Strach z konfrontace je tedy nyní realitou. Koncept oddaného soudnictví bude velkým návratem k naší demokracii. Je proto nezbytné, aby se osvícení občané postavili do popředí a prezentovali proti tomuto konceptu silné veřejné mínění, aby byla zajištěna nezávislost soudnictví. Aby nedocházelo k předvádění, lze jako řešení navrhnout přestavěné „kolegia“, které by mohlo kombinovat dobré vlastnosti obou-kolegií a Nového zákona.